Tomáš Víšek
Klavír
„Když jsem měl za sebou přípravku na hudebce a rozhodovalo se, zda se budu na něco učit hrát, nechtěli mě vzít na klavír, že se na to nehodím. Neuměl jsem u toho sedět, neuměl jsem dát „normálně“ ruce na klávesy – jen se vědělo, že na to hrát chci, a učitelka hudební nauky vyřkla jedno superlativní slovo, které rozhodlo. Paradoxem je, že k učiteli, který mě nejvíc nechtěl, jsem se nakonec dostal do třídy, stal se jeho nejmilejším žákem a učil mne zcela po svém, mimo zaběhnuté normy, protože tušil, že by mě asi zahubily. Byl jsem u něj jen několik let – ale mít v začátcích jiného učitele, asi už dnes nehraju…
První mé mezinárodní soutěže byly přiměřené věku – a čekal jsem, že to bude dál pokračovat. Kdyby mi někdo v r. 1978 řekl, že na další elementární postup do 2. kola budu čekat dlouhých 14 let, asi bych mu nevěřil. Ovšem zase v době, kdy už to skoro každý se soutěžemi vzdá, já jsem se teprve „rozsoutěžil“ – zjistil jsem, že je docela dost (i když ne moc známých) soutěží, které nemají věkový limit, a že je docela hezky motivující se na ně připravovat. A úspěšně…